Udílení svátostí
Křest dítěte
Po domluvě s panem farářem.
Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Ve znovuzrozených nezůstane nic, co by jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha. Křest dělá z novokřtěnce „nové stvoření“, adoptivní Boží dítě, které se stalo účastným božské přirozenosti, údem Kristovým, jeho spoludědicem a chrámem Ducha svatého. Dává podíl na obecném kněžství věřících. Když se stal pokřtěný údem církve, už nepatří sám sobě, nýbrž tomu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Proto je povolán, aby se podřídil druhým, aby jim sloužil ve společenství církve a aby s nimi jednal „s úctou a láskou“. Jako křest s sebou nese odpovědnost a povinnosti, tak má také pokřtěný svá práva v církvi: přijímat svátosti, být živen Božím slovem a podporován jinými duchovními prostředky církve. Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný. Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (pečeť) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje, aby křest přinášel ovoce spásy. Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.
Na rozdíl od dospělého nemůžeme od malého dítěte čekat ani rozhodnutí pro křest ani vyznání víry. Malé děti se křtí proto, že patří do rodiny křesťanů a ta chce, aby dítě mělo spolu s ostatními účast na životě církve. Proto se žádá od rodičů a kmotrů, aby byli pokřtěni, byli schopni svou křesťanskou víru při křtu vyznat a mohli tak uvést do víry i dítě, které je jim svěřeno. Proto by měli být oba rodiče katolicky pokřtěni a vychováni a měli by žít v církvi svou víru. Pokud toto platí jen o jednom, může to stačit, ovšem je třeba, aby si oba byli vědomi závazku, který ze křtu pro rodiče vyplývá, a respektovali ho, i když ho bude uskutečňovat jen jeden z rodičů. O křest dítěte žádají zásadně jeho rodiče, kteří nejen musí být při křtu přítomni, ale kteří jediní mohou přijmout plnou zodpovědnost za to, že jejich dítě bude vychováno ve víře v Krista a v prostoru života a víry církve. Kmotr nebo kmotra v tom mají rodičům pomáhat a tuto ochotu také před ostatními účastníky křtu deklarují. Křest se uděluje buď při nedělní bohoslužbě, nebo mimo ni, podle dohody s místním farářem. Je třeba ho sjednávat s dostatečným časovým předstihem zpravidla několika týdnů, aby byl čas pro potřebná setkání křtícího kněze s rodiči. Jeho povinností totiž je nejen rodiče informovat o náplni a průběhu křtu a vyřídit nutné administrativní záležitosti, ale také je připravit k plnění těch úkolů, které do budoucna na sebe křtem dítěte berou. Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu je třeba donést rodný list dítěte, oddací list rodičů, případně jejich křestní listy a jména a adresy kmotrů, případně jejich křestní listy. Pro vlastní obřad křtu je dobré opatřit si křestní roušku a křestní svíčku pro dítě (může to být úkolem kmotrů). Křtu se za normálních okolností musí zúčastnit oba rodiče dítěte a kmotr (kmotři). Je samozřejmě možné pokřtít i dítě svobodné, ovdovělé nebo rozvedené matky, jsou-li ostatní podmínky křtu splněny. Starší dítě už by mělo být samo na křest připraveno – přiměřeně svému věku a užívání rozumu, i když se ještě nejedná o katechumenát, jako u dospělých.
Křest dospělých – viz samostatný odkaz
Biřmování
Podrobné informace u pana faráře.
Podle staré praxe západní církve nenásleduje u dítěte biřmování hned po křtu, jako tomu má být u dospělého křtěnce, nebo jak tomu je u pravoslavných křesťanů, ale je odloženo až do dospívání nebo dospělosti. Biskupské konference
mají stanovit nejnižší věk biřmovanců. U nás je to 15 roků. Řádným udělovatelem biřmování je biskup, za určitých okolností může biřmovat i kněz. Biřmován může být člověk, který je pokřtěn v katolické církvi, pravidelně přijímá
svátosti smíření a eucharistie, dosáhl zmíněného věku a absolvoval přípravu na přijetí svátosti biřmování. Jen v nebezpečí smrti může být ten, kdo byl pokřtěn a nebyl biřmován, biřmován neprodleně, a to i knězem. V naší farnosti
se biřmování se organizuje vždy cca po pěti letech. S patřičným předstihem se také uskuteční příprava, která trvá několik měsíců. Může a má být velmi důležitým uvedením mladého člověka do plného života víry, který už není závislý
na rodičích. Každý rok je také příležitost k přijetí svátosti biřmování v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové o slavnosti Seslání Ducha svatého. Vždy a všude se však musí biřmovanec vykázat tzv. biřmovacím lístkem, na kterém
jsou uvedena jeho osobní data a jméno biřmovacího patrona – světce, které si k biřmování vybral. Kněz, který měl na starosti přípravu, svým podpisem a farním razítkem na tomto lístku stvrzuje, že adept byl na biřmování řádně
připraven.
Eucharistie
Příprava na první přijetí této svátosti probíhá v naší farnosti v rámci výuky náboženství.
Ke svátosti eucharistie čili ke svatému přijímání může přistoupit ten, kdo je pokřtěn, na přijetí této svátosti byl připraven, nežije v těžkém hříchu ani není podroben nějakému církevnímu trestu, který by ho z této svátosti vylučoval, a (pokud není svobodný či ovdovělý) žije v církevně platném manželství. Ke svatému přijímání jde člověk zpravidla při mši, které se účastní. Pokud by z nějakého důvodu byl v určitý den na mši dvakrát nebo vícekrát, může přistoupit ke svatému přijímání znovu, pokud je přítomen na celé mši svaté. Smyslem tohoto pravidla je, aby se mohl věřící zúčastnit mše plně, když je z nějakého zvláštního důvodu na mši ten den opakovaně. Za normální se jinak považuje účast na jedné mši denně. Před přijetím eucharistie se dodržuje jednohodinový půst od jídel a nápojů s výjimkou léků a obyčejné vody. U nemocných, kterým se eucharistie donáší, tento půst není nutný.
I dnes je v Římskokatolické církvi považováno přijímání svátosti Eucharistie vkleče a do úst za základní, jelikož je při něm nejlépe projevena úcta samotnému Pánu, který k nám v této svátosti přichází. Ve farním kostele v Klášterci je věřícím tento způsob svatého přijímání usnadněn podáváním u prostřené mřížky, kde lze snadno pokleknout, v ostatních kostelech pak je možnost využít klekátko. Ačkoliv i pro naši diecézi Svatý Otec povolil alternativní způsoby podávání svátosti Eucharistie, vždy platí, že Eucharistii kněz věřícím podává – tedy věřící se v žádném případě nemohou „obsluhovat“ sami.
Svátost smíření
Tuto svátost můžete přijmout 30 minut před každou mší svatou ve všední den, po domluvě s knězem i jindy.
Slouží k odpuštění hříchů těm, kdo byli v katolické církvi pokřtěni nebo do ní přijati po platném křtu v jiné křesťanské církvi, litují svých hříchů, nesetrvávají v situaci, která je nedovolená (např. neplatné manželství) a mají touhu po zlepšení. Každý katolík by se měl vyzpovídat alespoň jednou za rok v postní době a kromě toho vždy, když se těžce proviní. Svátost smíření je ovšem užitečná i tehdy, když člověk nemá na svědomí těžké hříchy.
Svátost nemocných
Svátost lze přijmout na požádání po předchozí domluvě s knězem, v nebezpečí smrti kdykoliv. Nebojte se zavolat kněze.
Tato svátost je určena lidem, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím značně oslabeny. Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. Předpokládá se, že ten, kdo jí přijímá, se smířil s Bohem ve svátosti pokání. Pokud to není možné, je tato svátost chápána jako mimořádný prostředek ke smíření s Bohem. O svátost pomazání nemocných si má především požádat sám nemocný podle svého zdravotního stavu, případně požádá s jeho souhlasem někdo z jeho okolí. Svátost je mu v jeho vážné nemoci posilou na duchu a mnohdy i na těle. Lze jí přijmout vícekrát za život, pokud se člověk uzdraví a znovu onemocní nebo pokud se jeho stav výrazně zhorší a on o tuto pomoc znovu žádá. Zásadně se uděluje tomu, kdo je živý, ne tam, kde už prokazatelně nastala smrt. Pomazání nemocných lze udělit v kostele při mši i mimo mši, doma, v nemocnici, v domově důchodců, kdekoliv, kde se nemocný nachází a kde k němu může kněz přijít. Dnes je to možné v nemocnici i na ARO nebo na oddělení spálenin, kam se běžně návštěvy nepouštějí.
Svátost manželství
Po domluvě s panem farářem; navštivte faru co nejdříve, nejlépe cca půl roku (nejpozději tři měsíce) před plánovaným termínem svatby. Církevní sňatek je možný pouze tehdy, je-li alespoň jeden ze žadatelů katolík.
Dva pokřtění, plnoletí a doposud trvale svobodní katolíci mohou uzavřít církevní sňatek. Podobně je tomu, je-li jeden z nich nebo jsou-li oba ovdovělí. Pokud je jeden ze snoubenců katolík a druhý je pokřtěn v jiné křesťanské církvi, je sňatek možný s dovolením biskupa a za podmínky, že katolík podepíše prohlášení o tom, že se nechce vzdát své víry a že udělá vše pro to, aby jeho děti byly katolicky pokřtěny a vychovány. Nekatolík jen bere toto prohlášení na vědomí. Je-li jeden ze snoubenců katolík a druhý nepokřtěný, jsou podmínky sňatku obdobné. Se svolením biskupa a po podpisu výše zmíněných prohlášení je sňatek možný. V obou případech je ale nutno předem dobře zvážit, zda tato různost víry nebude v manželství na překážku.
Před sňatkem je třeba absolvovat příslušnou přípravu. Tu si snoubenci dojednají na faře. Případně je možné se také zúčastnit přípravy, organizované Centrem pro rodinu při Biskupství královéhradeckém, kterou kněz podle potřeby doplní.
Dále je třeba vyřídit úřední agendu. Podle nyní platné zákonné úpravy má církevní sňatek platnost i před státem. Proto je nutné vyřídit formality jak pro občanskou (státní) matriku, tak pro matriku církevní. K tomu je třeba navštívit jak faru a sepsat tam snubní protokol, tak matriku. Svobodní potřebují občanské průkazy, rodné listy a pokřtění křestní listy (u katolíka výpis z křestní matriky, který není starší než tři měsíce, počítáno od data svatby).
Svátost kněžství
Svátost kněžství má tři stupně: jáhen, kněz a biskup. Každý z těchto stupňů se udílí svěcením.
Kdo se chce stát knězem, musí absolvovat jednak vědeckou přípravu, tedy vystudovat teologickou fakultu, a také duchovně formační přípravu, která se získává v semináře, v němž kandidát kněžství při svém studiu žije. Před studiem teologie a pobytem v semináři se žádá ještě roční pobyt v teologickém konviktu, tedy přípravný rok. Ti, kdo uvažují o kněžství, se mají nejen přihlásit písemně na biskupství, ale měli by být předem představeni biskupovi, nejlépe svým farářem. Před přijetím k přípravě na kněžství procházejí kandidáti přijímacím řízením, které mají prokázat obecně lidskou a duchovní způsobilost k této cestě, dále psychickou vyrovnanost a alespoň jakýsi zárodek povolání k této službě.
Kolébkou povolání byla odjakživa služba ministranta u oltáře, které v naší farnosti věnujeme velkou péči. Na nová duchovní povolání také pamatujeme ve svých modlitbách a prosíme také o kvalitní formaci bohoslovců.